Myšlenka použít umělý satelit Země pro komunikační
účely se objevila poprvé ke konci druhé světové války.
Britský matematik a scifi autor Arthur C. Clarke navrhl
umístit komunikační satelit na geostacionární dráhu
ve výšce 36000km nad rovníkem, odkud může pokrýt až
40% zemského povrchu televizními a radiovými signály.
Ty pak mohou být zachycovány nesčíslným množstvím
přijímacích stanic v dané oblasti.
Satelit pohybující se po geostacionární dráze nad
rovníkem se otáčí okolo zemské osy tak, že jeho
kruhová rychlost přesně souhlasí se zemskou rotací.
Může tak pokrývat svými signály stále stejnou část
zemského povrchu. Pro pozorovatele na Zemi se satelit
jeví jako nehybný bod na obloze. Takový satelit může
nahradit tisíce lokálních radiových a televizních
vysílačů na zemském povrchu.
Na geostacionární dráze působí na satelit gravitační
síly Měsíce, Slunce a ostatních nebeských těles,
které jej vychylují z jeho ideální dráhy. Z tohoto důvodu
je nezbytné uskutečňovat korekce polohy s pomocí jeho
motorů, které jsou ovládány dálkově ze zemského
povrchu.
Pro radiové spojení pozemského televizního studia se
satelitem na geostacionární dráze se používá „uplink“
anténa. V ní se koncentrují radiové vlny, které jsou
pak vysílány směrem k satelitu.
Komunikační satelity používají dvě skupiny kmitočtů.
Jedna skupina se používá pro vysílání televizních
programů nebo dat směrem k satelitu a druhá pro přenos
signálů zpět k zemskému povrchu.
Anténa satelitu na geostacionární dráze přijímá signály přicházející
ze Země a předává je do přijímače, kde jsou zpracovávány
a přiváděny k satelitnímu vysílači. Pomocí antény
satelitu jsou pak signály vysílány zpět na zemský
povrch.
Televizní signály vysílané
ze satelitu lze přijímat na Zemi pomocí antén, nicméně
intenzita přijímaného signálu je odlišná na různých
místech zemského povrchu. Anténa satelitu vyzařuje
signály podle určitého vzoru, kterému odpovídá příjmový
diagram pokrývající značnou část zemského povrchu.
Signály ze satelitu přijímané na Zemi jsou nejsilnější
ve středu příjmového diagramu a nejslabší na jeho
okraji. Přijímací satelitní antény umístěné na vnějším
okraji diagramu musí mít větší rozměry než ty umístěné
ve středu.
Pro přenos satelitních signálů se používají převážně
centimetrové vlny, tedy kmitočtové pásmo přibližně
od 3 do 30 GHz. Jedním z důvodů pro použití tak krátkých
rádiových vln je negativní vliv kosmického šumu pro
kmitočty 1 GHz a nižší. Při vysokých kmitočtech nad
15 GHz jsou signály zase značně zeslabovány vodními
parami v atmosféře a molekulami kyslíku.
Signály, neboli kmity elektromagnetického záření,
vysílané ze satelitů na oběžné dráze mají určitou
trvalou orientaci v prostoru. Většinou je toto záření
lineárně polarizované, a to buď vertikálně nebo
horizontálně. Některé satelity ale vysílají i
kruhově polarizované záření, kdy orientace kmitů
elektromagnetického záření rotuje okolo směru šíření
záření a to buď ve směru hodinových ručiček nebo
opačně.
Nejpoužívanější kmitočtová pásma pro satelitní komunikaci jsou uvedena v tabulce.
Pásmo |
Kmitočtový rozsah (GHz) |
L |
1.0 - 2.0 |
C |
3.6 - 6.5 |
X |
7.25 - 8.4 |
Ku |
10.7 - 18 |
Ka |
18-105 |
K nejpoužívanějším satelitům určeným pro přímé televizní vysílání
patří skupina Hotbird 1 až 5 umístěná 13° východně
od Greenwichského poledníku a skupina ASTRA 1A až 1H
umístěná 19,2° východně. Pro českého diváka je ovšem zajímavá především orbitální pozice 23,5° východně se satelity Astra 3A, 3B a 1E, a dále pozice 1° západně se satelity skupiny Thor a Intelsat. Všechny tyto satelity používají
následující kmitočty Ku pásma pro „downlink“ přenosy:
10700 – 11700 MHz, což je takzvané dolní pásmo, a
11700 – 12750 MHz, což je horní pásmo.
V současné době se ze satelitů vysílá až na výjimky již digitálně v normě DVB-S, případně DVB-S2. Jak známo, digitální vysílání umožňuje kompresi
vysílaných dat a v daném kmitočtovém rozsahu je možné
přenášet podstatně více televizních a rádiových
programů v porovnání s klasickým analogovým způsobem.
Typický satelitní přijímací systém sestává z
parabolické antény, která odráží přijímaný signál
z geostacionárního satelitu a soustředí jej v
ohnisku, které je umístěno před parabolickou plochou
antény. Přímo v tomto bodě se nachází tzv. ozařovač („feedhorn“),
který zachycuje signály odražené anténou a převádí
je do dalšího zařízení, nízkošumového zesilovače
(LNA). V LNA jsou příchozí signály zesilovány a přiváděny
do konvertoru, kde je kmitočet vstupních signálů převáděn
na výstupní kmitočet, takzvanou první satelitní
mezifrekvenci. Její hodnota je dána rozdílem kmitočtů
lokálního oscilátorů konvertoru a vstupních signálů
z antény.
Signály výstupní mezifrekvence se šíří z
konvertoru koaxiálním kabelem až do satelitního přijímače.
Výše popsané části, tedy feedhorn, LNA a konvertor,
jsou obvykle integrovány do jednoho bloku zvaného LNB.
U současně vyráběných LNB jsou kmitočty lokálního
oscilátoru stanoveny podle univerzálního standartu: 9,75
GHz pro příjem v dolním pásmu a 10,60 GHz pro horní
pásmo. Uvnitř LNB se nachází buď jeden oscilátor o
kmitočtu 9750 MHz, s takovým LNB je pak možné přijímat
pouze signály v dolním pásmu kmitočtů, anebo jsou v
LNB umístěny dva oscilátory, první o kmitočtu 9750 MHz
a druhý o kmitočtu 10600 MHz, což je tzv. universální
LNB, který umožňuje příjem jak v horním tak dolním
pásmu. Ze satelitního přijímače je pak možné volit
(přepínat) žádanou polarizaci a kmitočtové pásmo.
Danou polarizaci je možné volit pomocí stejnosměrného
napětí 13 nebo 17 V nebo pomocí příslušného DiSEqC
příkazu, dané pásmo je možné volit pomocí střídavého
signálu 22kHz o amplitudě přibližně 0,6 Volt a
nasuperponovaného k ss napětí 13 nebo 17 V na koaxiálním
kabelu anebo rovněž pomocí příslušného DiSEqC příkazu.
Následující tabulka 2 uvádí přehled hlavních typů
LNB pro Ku pásmo používaných na trhu a jejich výstupní
mezifrekvenci (IF) při kmitočtovém rozsahu dolního pásma
10700 - 11700 MHz a 11700 - 12750 MHz pro horní pásmo.
typ LNB |
Počet výstupů |
Popis výstupů |
Kmitočet oscilátoru |
Výstup IF |
Single |
1 |
1. LB (V, H) |
9750 MHz |
950-1950 MHz |
Single universal |
1 |
1. LB (V, H), HB (V, H) |
9750 MHz + 10600 MHz |
950-2150 MHz |
* Dual |
2 |
1. LB (V) |
9750 MHz |
950-1950 MHz |
2. LB (H) |
9750 MHz |
950-1950 MHz |
* Twin |
2 |
1. LB (V, H) |
9750 MHz |
950-2150 MHz |
1. LB (V, H) |
9750 MHz |
950-2150 MHz |
* Twin Universal |
2 |
1. LB (V, H), HB (V, H) |
9750+10600 MHz |
950-2150 MHz |
2. LB (V, H), HB (V, H) |
9750+10600 MHz |
950-2150 MHz |
* Quatro Universal |
4 |
1. LB (V) |
9750 MHz |
950-1950 MHz |
2. LB (H) |
9750 MHz |
950-1950 MHz |
3. HB (V) |
10600 MHz |
1100-2150 MHz |
4. HB (H) |
10600 MHz |
1100-2150 MHz |
* Quadruple |
4 |
1. LB (V, H), HB (V, H) |
9750+10600 MHz |
950-2150 MHz |
2. LB (V, H), HB (V, H) |
9750+10600 MHz |
950-2150 MHz |
3. LB (V, H), HB (V, H) |
9750+10600 MHz |
950-2150 MHz |
4. LB (V, H), HB (V, H) |
9750+10600 MHz |
950-2150 MHz |
V - vertikální polarizace
H - horizontální polarizace
LB - dolní pásmo
HB - horní pásmo
Typy LNB označené jsou vhodné pro použití s multipřepínači EMP-Centauri.
Na obr.2 je znázorněn přijímací systém, který má v ohnisku antény umístěn tzv.
single LNB. Tento systém může být používán pro příjem
televizních programů s jedním satelitním přijímačem,
tedy obvykle i s jedním televizním přijímačem. Pro připojení
dvou nebo více satelitních přijímačů k jednomu LNB,
tedy k jedné satelitní anténě, je zapotřebí použít
jiný typ LNB. Mezi LNB a satelitní přijímače se pak
musí připojit zařízení zvané multipřepínač.
Všechny přepínače i multipřepínače EMP-Centauri
lze použít pro distribuci jak analogových tak i digitálních
signálů. Není-li uvedeno jinak, všechny přepínače jsou určeny pro vnitřní montáž. Při příjmu satelitních signálů v jiném než Ku pásmu lze použít odpovídající LNB pro dané frekvenční pásmo, ale signály výstupní
mezifrekvence musí být v rozsahu 950 - 2300 MHz.
Funkce a použití multipřepínačů bude v dalším
nejlépe vysvětlena popisem výrobků EMP-Centauri a na
příkladech jejich zapojení.
|